Co je osobnostní a sociální výchova

OSV provázející

Úkolem učitele v OSV je vytvářet bezpečný prostor pro otevřenou komunikaci, experimentování s chováním, kvalitní reflexi a samostatné rozhodování žáků. Učitel při aplikaci postupů OSV dbá na to, aby nevstupoval do role „odborníka“ na to, co je pro žáky „dobré“ a „správné“, nebo „znalce“ nejlepšího možného řešení daného problému či situace („Takhle nemůžeš mluvit, musíš říci: ....“). OSV by pak nebyla provázející (průvodce ukazuje celou krajinu, nabízí široké výhledy), ale direktivní, mentorující (mentor předkládá jen to, co považuje za obecně vhodné a nutné stylem „Tohle musíte znát, takhle to vidět, toto dělat.“)

Vhodné a užitečné formy chování objevují a formulují sami žáci na základě přímých osobních zkušeností. Jedině tak můžeme dosáhnout toho, že žáci budou získané dovednosti používat samostatně a dobrovolně i mimo školu v běžném životě, a nikoli pouze pod naším dohledem. Zejména v této době takřka neomezeného přístupu k informacím žáci do svého uvažování a chování začleňují jen to, co si zkusili, zažili – a ono to fungovalo a jim se to líbilo.

Dodržovat „provázející“ přístup je pro mnoho z nás velmi náročný úkol. Často to znamená po mnohaleté úspěšné praxi opustit přesvědčení, že máme v ruce to, co je pro žáka dobré. Provázení znamená tázat se a vnímat, co druhý potřebuje právě teď. Ne vláčet ho za ruku cestami, které považujeme za nejlepší, nebo které se kdysi osvědčily nám. V řadě z nás to může dočasně vyvolat pocit nejistoty a prázdných rukou.

Provázející přístup nám nebrání, abychom pečlivě dbali například na dodržování základních pravidel chování a spolupráce ve skupině. Umět pracovat s pravidly ve skupině je náročné umění a je součástí provázejícího přístupu. Provázející přístup nevylučuje ojedinělé direktivní intervence učitele. Zvláště v krizových situacích („Dost! Přestaň házet papírky po třídě.“)

Po takovém zásahu ale může překvapivě brzy následovat komunikace, která žákům dává prostor pro sebereflexi a sebeřízení. Například: „Zastavil jsem naši práci. Co se tu dělo? Jaký to mělo na naši práci vliv? A co s tím uděláme, co navrhujete? Co budeme příště dělat úplně stejně a co bude lepší dělat jinak?“ V takovýchto případech vystupuje učitel jako dobrý rozhodčí fotbalového utkání. Má citlivě posoudit, kdy je cennější po faulu pokračovat ještě chvíli ve hře, aby neztratila celistvost. Nebo kdy zasáhnout okamžitě a danou událost podrobit společné reflexi.

Příklady provázejícího přístupu učitele:

  • Dáváme žákům prostor a neustále jej pro ně vytváříme. Nabízíme možnosti, nenařizujeme, ale pouze navrhujeme.
  • Klademe otevřené otázky. Například „Jak probíhalo…? Jakým způsobem? Jak jste se cítili, když…? Co ...? Co dalšího chcete…? Co ještě? Co také? Co nejvíc? O čem ještě chcete…? Proč ano? Proč ne? Co tě vedlo k…? Z jakého důvodu jsi se rozhodl..? Kdo ještě? Kolik ještě? Kde jste cítili, zažili, viděli, měli…?“
  • Necháme žáky často navrhovat, rozhodovat, zkoušet si, reflektovat...
  • Často mluvíme až jako poslední a se svými návrhy přicházíme jako poslední.
  • Poskytujeme žákům popisnou zpětnou vazbu na jejich chování (popis chování a jaké emoce v nás toto chování vyvolalo – viz lekce 8.4).
  • Pokud žákům nabídneme hlasování, sami buď nehlasujeme, nebo náš hlas má stejnou hodnotu jako u kohokoli z žáků. Pokud hlasujeme, děláme to jako poslední, abychom žáky neovlivňovali. Nebojíme se v hlasování „prohrát“.
  • Kdykoli to jde, neděláme nic za žáky - aneb škoda každého slova a činu, které místo žáků řekne (udělá) učitel.
  • Pokud něco nedopadne podle našich představ, například když žáci zklamou naši důvěru, neužijeme tuto zkušenost k zavření situace („Tak takhle, vážení, už nikdy.“) ale k otevření, zužitkování („Bylo to nepříjemné, ale pojďme o tom mluvit.“)
  • Nehodnotíme. Neříkáme tedy, co bylo dobře, co špatně. Kdo se vyjádřil hrubě, agresivně, nesmyslně, zmateně – nebo výborně, skvěle. Hodnotit znamená uplatňovat moc nad ostatními. Podporovat tím jejich bezmoc. Hodnotit znamená dodatečně upírat druhému svobodu jeho rozhodnutí („Nadrobili jste si to sami, tak teď si to pěkně sníte.“). Hodnotit znamená nerespektovat osobitost, ale prosazovat sílu. („Jednal jsi nemožně, takže se teď půjdeš omluvit, tvůj názor mě vůbec nezajímá.“) Hodnotit znamená zavírat možnosti. („Nezvládl jsi to. Chci, abys to říkal takhle, je to osvědčený způsob.“) Hodnotit znamená dávat něčemu hodnotu z pozice vyšší moci. („Jak tě tohle mohlo vůbec napadnout?“)
  • Dodržujeme pravidla bezpečnosti v OSV (viz „Pravidla bezpečnosti v OSV“).
© Projekt Odyssea, z. s.